Pamatuju si doby, kdy se lidem, které dnes tak krásně označujeme slovem “celebrita” říkalo “národní umělec”, “zasloužilý umělec” a podobnými našemu jazyku bližšími výrazy. Nehodlám si tu ale hrát na jazykozpytce, raději bych se rád věnoval osobám, které dnes označujeme jako “celebrita”.
Kdo je to celebrita?
Když se dnes někoho zeptám, dostane se mi odpovědi, že to je někdo slavný. Kdo je ale dnes slavný? Co je pro nás měřítkem slávy? Mám nepříjemný pocit, že pro dnešního běžného čecha je měřítkem slávy to, kolikrát je dotyčný vidět v televizi. Je vlastně úplně jedno, co tam dělá, jakou to má úroveň, důležité prostě je, že je na něj natočený objektiv kamery. Paradoxně se ani kvalitní zpěvák nestane “celebritou”, dokud o něj nezavadí zvídavé oko kamery, a může si zpívat jak chce. Pravda, oko kamery dnes není nutně synonymem pro vystupování v televizi, ale pro masovost je dnes hojně používaný také internet. Přitom prazvláštní shodou náhod je, že na internetu je dnes leckdy kvalitnější “zábava” než právě v televizi. A proč?
Televize a kvalitní zábava?
Televize jsou živeny z prostředků, které dostávají od subjektů za čas věnovaný prezentaci svých zájmů. Ať už tedy tím zájmem je reklama, pokus o ovlivnění PR, cílené “vzdělávání” nebo prostě jen prodej odpočinkových aktivit jako je sledování akčního filmu. Za vším tedy stojí peníze a klasický souboj nabídky s poptávkou. A protože televizní společnosti získávají nejvíce prostředků i přes různé koncesionářské poplatky apod. z reklamy a reklama je dražší, pokud je vyšší sledovanost, potřebují prodejci televizního času právě hodně diváků ukotvených na pohovkách před univerzálním debilizátorem hltajících bez myšlení jakoukoliv informaci, ať už je jakákoliv, třeba lživá. A tak se do podvědomí společnosti dostalo pravidlo, že “co se řeklo v televizi, je pravda.”, ačkoliv ve skutečnosti jsou televizní media nejvíce manipulovanými medii na světě. Mimochodem, takového diváka je třeba vychovávat od malička a tak se místo večerních filmů začínají objevovat pohádky, na které kvůli reklamám není přes den místo, hlavně, že dětičky jsou učené od malička sledovat dlouho do noci televizi a pěkně nám tak roste další generace, kterou budeme krmit ještě větší dávkou reklamy. Škoda jen, že den má jen 24 hodin. Osobně jen čekám, kdy se obrazovka rozdělí na několik oblastí a vedle filmu, dokumentu, zábavního pořadu nebo čehokoliv, co nám ten přístroj nabídne, poběží permanentně reklamní kanál, nejlépe z každé strany jeden.
Vraťme se k tématu celebrity. Za okolností, které jsem navnímal a popsal, pak je jednoduché stát se “celebritou”, protože televizní společnost prostě ráda odvysílá cokoliv, co jí zvedne sledovanost a za co jí dostatečně zaplatíme. A protože nejmenší náklady jsou na pořady, kam se lidé hrnou sami, objevuje se tu oblíbený formát různých velkých bratrů, pěveckých a talentových soutěží. Náklady na výrobu takového pořadu jsou minimální, protože prostě není třeba platit honorář a protože lidé jsou tvorové do určité míry škodolibí a rádi se dívají, jak se někdo jiný ztrapňuje, máme tu i vyšší sledovanost. Tím úspěšnější, když se nám podaří ulovit nějakého rádobyzpěváka, co nám říká, že to je náš názor, blbej ale náš, nebo jiného, který je skálopevně přesvědčen o své extrémní až božské kvalitě. Tím více, pokud se nám taková “celebrita” ráda vrací.
Závěr
Faktem je, že masovost medií nám dala do rukou moc měnit lidi. Můžeme ukazovat lidi v takovém světle, jak chceme. Jediná reportáž televize může člověku zničit život stejně, jako jediný film může ze zločince udělat hrdinu. Stejně tak soustavným působením televizních pořadů můžeme změnit nejen názor ale dokonce i povahu celého národa.
A tak není divu, že za “celebritu” jsou dnes označováni lidé, kteří ani ve svém oboru nevynikají, ale mají ten dar, že se umí “prodat”. Ostatně různá bulvární media těží právě z toho, že umělci i neumělci (dnes už se to celkem těžko poznává) sami na sebe dělají reklamu tím, že si generují různé aféry jen proto, aby se o nich mluvilo, psalo a byli vidět. A protože jim tato činnost zabírá opravdu hodně času, nemůžeme se pak divit, že úroveň naší kultury klesá a klesá….
… možná by bylo dobré zamyslet se, co vlastně chceme.