Není to tak dlouho, co jsem se přihlásil do školy fotografování pořádané IDIFem. Do osnovy tohoto kurzu byla zařazena praktická lekce reportážní fotografie. Jako arénu pro naše objektivy jsme si vybrali vánoční trhy na Staroměstském náměstí v Praze. Při hledání témata pro svou “reportáž” jsem si uvědomil mnoho věcí… a musím přiznat, že některé nebyly příjemné.
O čem to sakra vlastně je?
Vánoce jsou svátky založené na křesťanské tradici, to ví dnes každé malé české dítě. Ovšem už méně lidí ví, že sami křesťané použili časování svých svátků tak, aby jimi překryli jiné svátky pohanské. Toto časování křesťanské církvi umožnilo snazší prostup do zvyklostí a obyčejů obyvatel a tak efektivně vytlačit jiná božstva do propadliště dějin. Takže za okřídleným heslem svátků klidu a míru se skrývá sice mírumilovná a klidná ale stále agrese vedoucí k záhubě protivníka.
A je snad až symbolické, že samo křesťanství se ocitá pod stejným útokem, jakým před staletími vyhladilo svou konkurenci. Dnes se ale ocitá na druhé straně, tedy z role útočníka se náhle ocitá v roli obránce. A tím útočícím není nikdo jiný než mamon. Prachy prachy a zase prachy.
Ať žije Mamon!
Asi jsem i já dlouho trpěl onou formou slepoty, která mi znemožňovala vidět jak nový bůh Mamon prostupuje naším životem a jak si nás ochočuje. Pravdou je, že dnes se člověk musí otáčet o hodně efektivněji, než tak bylo v dobách minulých, aby vůbec přežil. Nechci tu dnes rozebírat své osobní názory na to, proč tomu tak je. Nicméně fakt, že Mamon rozdrtil svými pěstmi dokonce i pohodu Vánoc je už poněkud na pováženou. Fakt, že lidé chvátají domů aby rychle zmákli takový ten domácí předvánoční úklid je jedna věc, přeci jen drobná debordelizace nikdy neuškodí, ale když jsem pobíhal s fotoaparátem a díval se na vánoční trhy neúprosným okem objektivu, ukázalo se mnohem víc. Vše, co jsem viděl, bylo podřízeno úspěšné těžbě peněz z kapes okolních kolemjdoucích a to s intenzitou až ohromující podpořenou velmi rafinovanými postupy, počínaje taktickým rozložením stánků, jejich sortimentem a dalšími doprovodnými službami. Těžbě pro boha Mamona je podřízeno prakticky vše. Jeho pozornosti neujdou nejen kupující, ale dokone ani prodávající. Stánky jsou totiž tiše rozděleny do sektorů a do vyhnanství přes silnici jsou vyhnáni stánkaři odmítající platit příliš vysoké poplatky za rozložení stánku. Přirozeně jsou pak odkázání co nejdále od svítící dominanty vánoc… vánočního stromku… a jsou tak odkázáni k mnohem nižším ziskům, přesně ve stylu zaplať víc, abys mohl lépe obchodovat. A tak hlavní symbol vánočního stromku se stává středobodem, od kterého Mamon natahuje svoje drápy.
Tradice
Slyším některé, jak říkají “Ale je to přece součást tradice.” Ale jistě, souhlasím, již od nepamněti církev při této příležitosti apelovala na občany, aby si uvědomili, že jsou v jejich okolí také jiní spoluobčané, kteří neměli tolik životního štěstí. A jen tak mezi řečí prohlubovala v lidech pocit, že se musí patřičně tučnými dary omluvit za to, co ta samá církev označila za hříchy. I přes to se Vánoce staly dobou, kdy člověk vyrazí do města, podívat se na rozzářená světla, oči a úsměvy dětí. Ano, krásná hřejivá světla na bílé peřince sněhu a k tomu zvonivá hudba koledy, to vše laděno do teplých barev, aby si člověk neuvědomoval, že vlastně pro přírodu přichází drsné období nedostatku a útlumu. Jenže i tady se již objevily značné trhliny. Ve stánku na náměstí už babička neprodává svíčky s náboženskou tématikou, které ona a její rodina vyrábí doma u stolu. Místo toho se dají koupit jiné zajímavé předměty… počínaje ruskými matrjoškami, pokračuje tkanými látkami odněkud snad z kazachstánu, arabskou kávou, tureckým medem, maďarskou klobásou, německými uzeninami a určitě bych dokázal najít další zajímavé destinace. Tak nějak, když slyším stánkaře plynně mluvit rusky a statečně zadrhávat a komolit češtinu, napadá mne, jak je to vlastně s tou tradicí. O jakou tradici se tu vlastně jedná. Říkám si, kde je to kouzlo Vánoc, které jsem znal já, jako malý kluk, který dostal facku ocasem od kapra, když se podíval do igelitky, jestli ta ryba ještě žije… a ona žila. Dnes, vám ho vytáhnou z kádě a než řeknete popel, je ryba po smrti a chladná ocel jí párá břicho. Kolik dětí dnes asi tak chodí uprostřed noci kontrolovat, jestli kapr ve vaně je ještě břichem dolu. Kolikrát jsem si na něj šel sáhnout. A víte co? Až když jsem přišel domu z venku, promrzlý a utahaný, našel ve vaně kapra, v té chvíli začínaly vánoce.
A přece tu ještě něco je
Ale abych si pořád jen neztěžoval, když mé ideály a přestavy braly za své a já se hroutil do beznaděje hledíc, jak se lidé místo jeden druhému věnují iPhonům, tácPedům a chytrým telefonům, objevil jsem několik záběrů, které mne utvrdily v tom, že není ještě vše ztraceno, že lidé si stále ještě umí vychutnat pohodu, klid a mír a hlavně jeden druhého. Možná pro těch pár lidí Vánoce jsou stále ještě ten krásnej čas teplých, světlem prozářených okamžiků, kdy se člověk v mrazu zastaví a dá se do řeči s někým, koho vlastně ani nemusí znát. Možná, že oni ještě mají to své kouzlo Vánoc. A třeba I toho živýho kapra doma ve vaně.
